Povídání z křišťálové studánky

Na Hromnice, o hodinu více a keltský svátek dne 2. února :-)

Přeji vám všem krásný, mrazivými květy malovaný dnešní den ♥ Zima je teda pořádná a přestože je dnešní den označován příchodem jara, choulíme se venku do teplých kabátů anebo posedáváme u hořících kamen :-) Kalendář vycházející z tradic keltských druidů obsahuje tak čtyři velké svátky nazvané Samhain, Oimelc, Beltane a Lughnasadh.

Přišel k nám čas únorového měsíce a s jeho začátkem i první letošní keltský svátek - Oimelc (čteme Ímelk), neboli Imbolc, který je vlastně tak keltským svátkem bohyně Brighid a odpovídá Hromnicím a je spjatý s datem 2. února. Proto v našem kalendáři najdeme vedle jména Nela také další název Hromnice a den zasvěcený Bohu. V den Hromnic kněz při mši žehná svíce ( jsou to ony známé hromničky :-)) a ty se pak druhý den používají při rituálu ohně k požehnání hrdla, na počest svatého Blaise.

Bohyně Brighid zase vládla v předkřesťanských dobách Slunci a ohni a kdo ji uctívali, na její počest udržovali věčný oheň. Brighid byla bohyní věštění, léčení a kovářství a měla tři podoby jediné bohyně. V končící zimě bohyně Brighid vystupovala v podobě stařeny (cailleach), obávané bohyně spojované se smrtí i se znovuzrozením a byla patronkou smrti. Začátkem února se však její tvář mění a přichází v panenské a čisté podobě vyjadřující příchod jara. Jejím symbolem je asymetrický kříž, který se vyrábí v předvečer svátku a staví se v domě po očistném rituálu na vnitřní stranu dveří tak, aby byl chráněn před bleskem a bouří.

Také ovce mají v dějinách velkou a důležitou roli, protože dávají lidem potravu a rovněž i ovčí vlnu na oblékání. A tak narození jehňátek, i uprostřed mrazů, stalo se symbolem zrození nového života.

Součástí svátku bývala a je slavnost ochranných ohňů. Před vchodem do domu se často zapalují ohníčky k ochraně obydlí před úderem blesku a před krupobitím. Při oslavách tohoto svátku lidé uklízejí obydlí po zimě, vymetají krby a ohniště a po vyčištění ohniště se zapaluje nový oheň, který zapalují mladé dívky symbolizující bohyni Brighid, znovuzrozené světlo a lásku domova. No však se říká, že Perun - bůh hromů a blesků tak vyhání zlé duchy ze stavení :-)) Rodina a milovaní mají být na tento svátek v radosti, v lásce a harmonii spolu ♥ :-)

Tento zvyk ochranných ohňů nám zůstal dodnes a mnozí z nás jej pamatují ještě z časů našich babiček :-) V předvečer svátku bylo zvykem uspořádat bohatou hostinu. Nesmělo se zapomenout nechat něco z jídla jako oběť bohům. V tomto období bývalo také zvykem vyorat první jarní brázdu. Orba proběhla slavnostním způsobem s ozdobenými pluhy pokřtěnými pálenkou, za doprovodu mladých dívek. Do brázd byly bohům obětovány kousky chleba a sýra. A co říká pranostika? Hromnice-li jasné, čisté, potrvá déle zima jistě; pakli sněží nebo hřmívá, jaro jistě v blízku dlívá.

Imbolc je svátkem Světel, kdy dle počtu lunárních měsíců v roce zapalujeme i třináct bílých svíček :-) V původním pojetí se jedná o keltský svátek Imbolc a s příchodem světla (proto o hodinu více) to znamená symbol nového života v novém roce. Dříve se dodržovala tradice, kdy vánoční svátky končily právě na svátek Hromnice, aby následně oznámily příchod jara. S láskou vaše Jitka Bártová ♥

Více...

Prosincové povídání o větvičce jmelí.

Vítejte všichni ve vánočním povídání o jmelí. O jmelí ví většina z vás pouze to, že jde o zelené větvičky s bílými bobulkami, které rostou v korunách jehličnatých a listnatých stromů. Na Štědrý den se větvička jmelí zavěsí na dveře nebo nad slavnostní tabuli a když se dva milující lidé pod ní setkají, smějí se políbit. Jmelí vlastně přináší požehnání, plodnost, štěstí a blahobyt do domova. A víte, že přání, které zašeptáte do plamínku první zapálené svíčky na vánočním stromečku vám jmelí splní? Také starý zvyk líbat ženy a dívky pod zavěšeným jmelím pochází z Anglie a nazývá se "kissing charm" a získal oblibu i v českých zemích. Již za dávných časů, ještě před narozením Krista se 21. prosince slavil zimní slunovrat. Tento rituál založili Keltové, protože jmelí bylo pro ně z mnoha důvodů posvátné. Rostlo jako parazit většinou na dubech, které byly pro Kelty posvátnými stromy. Vlastně to bylo dílo ptáků a trusu, jímž se semena roznášejí...Pravé jmelí roste na jehličanech. Jejich kněží - druidové mohli sklízet větvičky jmelí při rituálech a pouze za přísných podmínek, protože jeho sklizeň závisela na fázích Měsíce. Traduje se, že šestý den po novém Měsíci měl Měsíc tu správnou sílu. V mystické úrovni se spojuje číslo šest s rituálem splynutí Bohyně s Bohem, jejímž projevem je láska, smíření, harmonie a krása. Druidové odsekávali jmelí železným nebo bronzovým srpem a opatrně ho shazovali do bílých šátků. To proto, aby neztratilo svojí kouzelnou sílu a magické účinky:o) Inu, jmelí je od nepaměti symbolem života a ochraným talismanem. Až půjdete sklízet  (koupit)  jmelí, nezapomeňte si vybrat větvičky s mnoha bílými bobulkami, které vám přinesou štěstí a bohatství. Jitka Bártová.

Moji milí,  protože se věnuji andělskému léčení a regresní terapii, budeme se na mých stránkách v odkazu Povídání z křišťálové studánky o léčivých bylinkách postupně setkávat s léčivým účinkem bylinek (z knihy babiččiny bylinky, s recepty klientů, s kterými také můžete přispět do našeho povídání, když mi napíšete a jiné poznatky...) a s láskyplnou léčivou pomocí andílků O léčení - andělském léčení a světelné regresní terapii. ♥

Více...

Svatý grál a Máří Magdalena ♥

Je spíše hezká – tak, jako jsou hezké řecké bohyně, – než abychom ji mohli označit za krásnou podle kritérií naší moderní doby. S výraznými rysy a dlouhými vlasy s pěšinkou uprostřed čela z ní vyzařuje takřka učitelská přísnost a mravní bezúhonnost. Vidíme zde jen málo, co by se dalo spojit s chlípností a smyslností, o jaké v souvislosti s ní vyprávějí legendy. Aby bylo jasno – to, o čem právě hovoříme, je hlava Marie Magdaleny.

Marie Magdalena je považována za ústřední bod mnoha dávných mystérií a její moc sahá až do naší současné kultury. V provensálském městě St. Maximin se každoročně slaví svátek Marie Magdaleny, vždy v neděli, která je nejbližší jejímu svátku 22. července. Samotná Marie Magdalena je vnímána jako místní světice, třebaže na zdejší pobřeží dorazila až v poslední etapě svého života. Věří se, že sem připlula z Palestiny, aby se usadila právě v Provence, kde posléze rovněž zemřela. Moc lásky, kterou tu dodnes má, je taková, že ji lidé v této oblasti nejen uctívají, ale rovněž, až podivně vášnivě milují.

Zbožňování, jehož se Marii Magdaleně v Provence dostává, má mimořádný, až fanatický charakter. Dodnes přetrvávající legendy hovoří o její smrti právě v těchto končinách a mnozí je považují za skutečnost. Nejedná se však jenom o další příklad přežívání zbožných katolických tradic? Naskýtá se mnoho otázek, z nichž asi nejpodstatnější jsou tyto: jak je vůbec možné, aby se tělo palestinské Židovky z 1. století dostalo tak daleko, aby mohlo být uloženo k poslednímu odpočinku v jižní Francii? A co je tak zvláštního na oné ženě, na této jedné konkrétní světici, aby to vyvolávalo takové vášně a zbožňování ještě tak dlouho po její smrti? A proč (i kdyby to všechno byla skutečně pravda) věnovalo Převorství siónské právě jí tak neobvyklou úctu?

Marie Magdalena byla a mnohými lidmi i dnes je vnímána jako prostitutka, která měla ne jasně definovaný, ale jednoznačně blízký vztah k Ježíšovi.

To ale není pravda. Myšlenka, že Máří Magdalena byla prostitutkou se datuje do roku 591, kdy papež Řehoř Veliký identifikoval v jednom ze svých kázání hříšnici, o které se zmiňoval Lukáš jako Máří Magdalenu. Avšak tato identifikace se v evangeliích neztotožňuje se žádným důkazem. A tak v roce 1969 Vatikán chybu Řehoře Velikého oficiálně přiznal. Marie Magdalena směla být světicí, pokud se zřekne sama sebe.

Síla, kterou dnes Marie Magdalena má, působí na první pohled zvláštně – zejména, pokud si uvědomíme, že samotný Nový zákon se o ní sotva zmiňuje. Pokud někdo vymyslel něco vskutku fantastického o Marii Magdaleně, byla to křesťanská církev. Vžitý obraz kajícné prostitutky nemá nic společného s Magdaleniným příběhem, jak ho líčí evangelisté Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Postava skutečně zachycená v Novém zákonu je docela jiná, než osoba vykouzlená později církví.

Až donedávna považovala většina křesťanů Marii Magdalenu za okrajovou postavu v širším příběhu Ježíše a jeho stoupenců. V průběhu posledních dvaceti let došlo mezi badateli k pronikavému posunu vnímání této postavy. V současnosti je role Marie Magdaleny vnímána jako mnohem významnější. Kromě Panny Marie je Marie Magdalena jedinou ženou, o které se všechna čtyři evangelia zmiňují. Je to jediná žena spojovaná v evangeliích s určitým místem a to městem Magdaleny (Magdala) spíš, než identifikována jako něčí manželka, sestra, nebo matka. Máří Magdalena byla zřejmě nezávislá žena a to i ekonomicky. Ale podstatné je, že stojí vždy po boku Kristovi v nejdůležitějších okamžicích jeho života. Poprvé se objevuje během Ježíšova putování Galilejí – jako jedna ze skupiny žen, které ho následují a „pečují o jeho pohodlí“. Různé tradice ji rovněž ztotožňují s dalšími dvěma ženami z Nového zákona: Marií z Betanie (sestra Marty a Lazara) a nejmenovanou ženou, která natře Ježíše mastí z alabastrového džbánu.

Její role získává zcela nový a hluboký význak ve chvílích, kdy se o ní hovoří jako o osobě přítomné při ukřižování. Role Magdaleny nabývá na významu i poté, co se stane prvním svědkem Ježíšova vzkříšení. Všechna čtyři evangelia se shodují v identifikaci Marie Magdaleny jako prvního, kdo spatřil Ježíše, který vstal z mrtvých. Marie Magdalena se tak stala nejen první ženou, ale současně i prvním člověkem, který Ježíše uviděl poté, co vstal z hrobu. Jedná se o fakt, který se snažilo zatemnit mnoho těch, kteří počítali mezi skutečné apoštoly následující Ježíše pouze muže. Magdalena byla rovněž prvním z Ježíšových učedníků, které se dostalo od Ježíše přímého apoštolského pověření, když ji vyzval, aby šířila novinu o jeho vzkříšení mezi ostatními učedníky. V současné době badatelé všeobecně uznávají, že ženy hrály v Ježíšově hnutí mnohem významnější a aktivnější roli (a to jak za jeho života, tak i později, kdy se Ježíšovo učení šířilo mezi pohany), než církev všeobecně připouštěla.

Podle názoru mnoha badatelů nebyla Marie Magdalena (a podobně možná i jiné ženy v Ježíšově hnutí) nemajetnou obdivovatelkou charismatického učitele, nýbrž nezávislou ženou, která vydržovala Ježíše a další muže. V gnostických evangeliích, objevených v roce 1945 v egyptském Nag Hammádí, je Marie Magdalena výslovně apoštolem apoštolů a tudíž druhým člověkem hned po Ježíšovi – ve vztahu k jeho mužským i ženským stoupencům. Zdá se, že právě ona byla člověkem představujícím most mezi Ježíšem a jeho ostatními učedníky. Ve zmíněných evangeliích to tudíž nebyl Petr, koho si Ježíš vybral za svého zástupce, nýbrž Marie Magdalena.

Nicméně samotná skutečnost, že si Ježíš jako první osobu, jíž se po vzkříšení zjeví (dříve než své vlastní matce), vybírá Marii z Magdaly, vypovídá o lásce, kterou k ní cítil.

Podle legend to bylo území dávné jižní Francie, kde bylo Marii Magdaleně souzeno prožít poslední dny svého života. Existuje několik variací na ústřední téma, které nicméně zůstává neuvěřitelně stálé. Hlavní příběh vypadá následovně: krátce po ukřižování odcestuje Marie Magdalena společně se svými sourozenci Marií a Lazarem (a několika dalšími, jejichž počet se v různých verzích příběhu liší) po moři na pobřeží dnešní Provence. Mezi zmíněnými měnícími vedlejšími postavami najdeme i sv. Maximina, jenž měl být jedním z dvaasedmdesáti učedníků Ježíše a současně legendárním prvním provensálským biskupem. Dalšími jsou Marie Jakobi a Marie Salome (údajně Ježíšovy tety). V příběhu dále vystupuje černá služebná jménem Sarah a Josef Arimatejský – bohatý Ježíšův přítel. Podle legend se motiv pro riskantní a nepohodlnou dlouhou cestu v jednotlivých verzích liší. Podle jedné z nich musela Magdalenina skupina utéci před perzekucí, které byli první křesťané vystaveni ze strany Židů. Další z předpokládaných motivů spočívá v tvrzení, že je nepřátelé záměrně posadili na loď bez vesel a kormidla. V takovém případě šlo o skutečný zázrak, pokud dopluli k jakékoli souši.

Provence byla významnou částí Římské říše – vysoce civilizovaným koutem světa se vzkvétajícími římskými, řeckými a dokonce i židovskými osadami. Židovská rodina Herodů vlastnila na jihu dnešní Francie pozemky. Nelze rovněž ani zdaleka tvrdit, že by šlo o nebezpečnou plavbu mimo známé mapy. Jednalo se naopak o rutinní obchodní trasu. Pokud tato konkrétní skupina dorazila po moři do Provence, mohla tak učinit naprosto dobrovolně, aniž je musel kdokoli nutit k opuštění vlasti.

Zbývá si něco říci o tom, jaký je vlastně vztah Máří Magdaleny a svatého grálu? Na první pohled se zdá, že žádný, nebo nevelký či nikterak zásadní. Nicméně ...

Legendy o svatém grálu představují další heretickou tradici. Dnes chápeme svatý grál často jako symbol nedosažitelného cíle či jako kdesi v dálce se blyštící odměnu korunující celoživotní dílo. Většina lidí si ale uvědomuje, že onen pojem odkazuje k čemusi mnohem staršímu a spojenému s náboženstvím – obvykle se hovoří o poháru, z něhož Ježíš pil při poslední večeři. Jedna z legend vypráví o tom, kterak v něm Josef Arimatejský (Ježíšův bohatý přítel) uchoval krev prolitou Ježíšem během ukřižování, o níž se posléze zjistilo, že má léčivé účinky. Ve všech verzích tohoto příběhu je vytoužený pohár jednak skutečným hmotným předmětem, a zároveň i symbolem dokonalosti.

Nejstarší verze příběhů o svatém grálu nepochybně navazují na keltské mýty spojené s příběhy krále Artuše a jeho dvora. Mnoho prvků těchto legend je rovněž spojeno s uctíváním starých keltských bohyň. Příběh o svatém grálu vlastně převyprávěl staré keltské legendy a obohatil je o kacířské myšlenky 13. století.

Někteří ale tvrdí, že svatý grál není něco, ale někdo. A ten někdo je Máří Magdalena. Právě ona je metaforickou nádobou Kristovy krve. Původce jeho rodiny. Žena, která byla matkou Kristových dětí nastolující linii královské krve. Tato šokující teorie byla publikováno v nedávno vyšlém románu Šifra mistra Leonarda. Ovšem poprvé byla uveřejněna v knize Svatý grál autorů Michaela Baigenta a Richarda Lighta již v roce 1982. Michael Baigent tvrdí:

„Jde o pokrevní linii. Pokračování královské pokrevní linie, jejíž symboliku nacházíme v legendách o svatém grálu. Je to Davidova linie pocházející ze Středního Východu, což je historický fakt. Víme jistě, že v té době žili někteří členové Davidovy linie na jihu Francie. Když jsem studoval příslušné genealogické dokumenty, ke kterým mě tato legenda dovedla, zaujalo mě sbíhání linie Davidova rodu po více než 200 let na jihu Francie. Což byl stejný rod, o kterém hovoří i genealogové, se kterými jsem pracoval. A tak jsme došli k teorii, že to, čím se zabýváme je pokračování a ochrana pokrevní linie. Podle mého je všechno ostatní vůči tomuto hlavnímu tématu druhotné. Tady nejde ani tak moc o poklad, ale spíš o tajemství, záhadu. Alespoň podle mého názoru.“

Autoři knihy Svatá krev a svatý grál spojují svoji ústřední teorii s koncepcí rodokmenu. Jak jasně naznačuje název jejich knihy, představuje pro ně „svatý grál“ ve skutečnosti „svatou krev“. Toto přesvědčení je založeno na tvrzení, že původní francouzský výraz sangraal, jež je obvykle vykládán jako san graal (svatý grál), by měl být správně čten sang real – tedy královská krev, což podle nich znamená rodová linie založená na pokrevní příbuznosti. Baigent, Light a Lincoln spojily důraz kladený legendami o svatém grálu na pokrevní příbuznost s vírou v existenci velkého tajemství o tom, že Ježíš s Marií Magdalenou žili jako muž a žena. Ve své knize pak vyrukovali s teorií, podle níž představuje svatý grál ve skutečnosti symbolickou narážku na potomky Ježíše a Marie Magdaleny. Podle této teorie byli držiteli grálu ti, kteří znali uvedené tajemství rodové pokrevní linie – například templáři nebo Siónské převorství. Celá uvedená teorie vychází z pohrávání si s jedním jediným francouzským slovem sangraal. Další problémy vyplývají z hypotézy založené na představě zachování „čisté“ pokrevní linie po celé dlouhé věky.

Pokud by byla Marie Magdalena Ježíšovou manželkou, jak dokazují autoři knihy Svatá krev a svatý grál, mohlo by to vysvětlit její význam pro Převorství siónské a jeho posedlost posvátnou pokrevní rodovou linií Merovejců.

Převzato z odkazu historie "Po stopách tajemství Leonarda da Vinci".

Více...