O svátcích
Krásné Velikonoce v roce 2012 vám přejí hvězdičky ♥
Velikonoce jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanské církve, který je spojen s památkou umučení a znovuvzkříšení Ježíše Krista. Proto se o Velikonocích zvěstuje, že život zvítězil nad smrtí, láska nad nenávistí a pravda nad lží.
Velikonoční svátky a svátky Jara jsou už tady a po Velkém úplňkovém pátku nám Bílá sobota dnes připadla na den 7. dubna :-) Je to den, který přináší přechod (obrácení) tmy ke světlu (transformaci) zrovna tak, jako smrt, posmrtný život a zrození nového života, protože vítáme probuzení Lásky, Jara a přírody po zimním spánku :-)
V neděli, dne 8. dubna, což je na Boží hod také končí půst a připravují se tradiční pokrmy, jako jsou voňavé mazance a pečení beránci, jejichž původ nás dovede až k židovským tradicím, které s nimi spojují své vyvedení z Egypta či k pohanským pastevcům ze středomoří...A na Velikonoční pondělí nastává vyšlehání čerstvě upletenými pomlázkami, protože žehnají životu a plodnosti :-)
Letošní Velikonoce jsou pro nás poselstvím Pravdy a Lásky, laskavé a hojné prožití svátků Jara a šťastné znovuvzkříšení vám s láskou přejí vaše hvězdičky ***Mějte se srdíčkově a smějte se celou svojí duší, smích a pozitivní myšlení vás vyléčí a uvede do vnitřního stavu štěstí :-)) ♥ S láskou a s andílky vaše Jitka Bártová ♥
Na Hromnice, o hodinu více a keltský svátek dne 2. února :-)
Přeji vám všem krásný, mrazivými květy malovaný dnešní den ♥ Zima je teda pořádná a přestože je dnešní den označován příchodem jara, choulíme se venku do teplých kabátů anebo posedáváme u hořících kamen :-) Kalendář vycházející z tradic keltských druidů
obsahuje tak čtyři velké svátky nazvané Samhain, Oimelc, Beltane
a Lughnasadh.
Přišel k nám čas únorového měsíce a s jeho začátkem i první letošní keltský svátek - Oimelc (čteme Ímelk), neboli Imbolc, který je vlastně tak keltským svátkem bohyně Brighid a odpovídá Hromnicím a je spjatý s datem 2. února. Proto v našem kalendáři najdeme vedle jména Nela také další název Hromnice a den zasvěcený Bohu. V den Hromnic kněz při mši žehná svíce ( jsou to ony známé hromničky :-)) a ty se pak druhý den používají při rituálu ohně k požehnání hrdla, na počest svatého Blaise.
Bohyně Brighid zase vládla v předkřesťanských dobách
Slunci a ohni a kdo ji uctívali, na její počest udržovali věčný oheň.
Brighid byla bohyní věštění, léčení a kovářství a měla tři podoby jediné bohyně. V končící zimě
bohyně Brighid vystupovala v podobě stařeny (cailleach), obávané bohyně spojované
se smrtí i se znovuzrozením a byla patronkou smrti. Začátkem února se však její tvář mění a přichází v
panenské a čisté podobě vyjadřující příchod jara. Jejím symbolem je
asymetrický kříž, který se vyrábí v předvečer svátku a staví se v domě
po očistném rituálu na vnitřní stranu dveří tak, aby byl chráněn před bleskem a bouří.
Také ovce mají v dějinách velkou a důležitou roli, protože dávají lidem potravu a rovněž i ovčí vlnu na oblékání. A tak narození jehňátek, i uprostřed mrazů, stalo se symbolem zrození nového života.
Součástí svátku bývala a je slavnost ochranných ohňů. Před vchodem do domu se často zapalují ohníčky k ochraně obydlí před úderem blesku a před krupobitím. Při oslavách tohoto svátku lidé uklízejí obydlí po zimě, vymetají krby a ohniště a po vyčištění ohniště se zapaluje nový oheň, který zapalují mladé dívky symbolizující bohyni Brighid, znovuzrozené světlo a lásku domova. No však se říká, že Perun - bůh hromů a blesků tak vyhání zlé duchy ze stavení :-)) Rodina a milovaní mají být na tento svátek v radosti, v lásce a harmonii spolu ♥ :-)
Tento zvyk ochranných ohňů nám zůstal dodnes a mnozí z nás jej pamatují ještě z časů našich babiček :-) V předvečer svátku bylo zvykem uspořádat
bohatou hostinu. Nesmělo se zapomenout nechat něco z jídla jako oběť bohům.
V tomto období bývalo také zvykem vyorat první jarní brázdu. Orba proběhla
slavnostním způsobem s ozdobenými pluhy pokřtěnými pálenkou, za doprovodu
mladých dívek. Do brázd byly bohům obětovány kousky chleba a sýra. A co říká pranostika?
Hromnice-li jasné, čisté, potrvá déle zima jistě; pakli sněží nebo
hřmívá, jaro jistě v blízku dlívá.
Imbolc je svátkem Světel, kdy dle počtu lunárních měsíců v roce zapalujeme i třináct bílých svíček :-) V původním pojetí se jedná o keltský svátek Imbolc a s příchodem světla (proto o hodinu více) to znamená symbol nového života v novém roce. Dříve se dodržovala tradice, kdy vánoční svátky končily právě na svátek Hromnice, aby následně oznámily příchod jara. S láskou vaše Jitka Bártová ♥
Svatý grál a Máří Magdalena ♥
Je spíše hezká – tak, jako jsou hezké řecké bohyně, – než abychom ji mohli označit za krásnou podle kritérií naší moderní doby. S výraznými rysy a dlouhými vlasy s pěšinkou uprostřed čela z ní vyzařuje takřka učitelská přísnost a mravní bezúhonnost. Vidíme zde jen málo, co by se dalo spojit s chlípností a smyslností, o jaké v souvislosti s ní vyprávějí legendy. Aby bylo jasno – to, o čem právě hovoříme, je hlava Marie Magdaleny.
Marie Magdalena je považována za ústřední bod mnoha dávných mystérií a její moc sahá až do naší současné kultury. V provensálském městě St. Maximin se každoročně slaví svátek Marie Magdaleny, vždy v neděli, která je nejbližší jejímu svátku 22. července. Samotná Marie Magdalena je vnímána jako místní světice, třebaže na zdejší pobřeží dorazila až v poslední etapě svého života. Věří se, že sem připlula z Palestiny, aby se usadila právě v Provence, kde posléze rovněž zemřela. Moc lásky, kterou tu dodnes má, je taková, že ji lidé v této oblasti nejen uctívají, ale rovněž, až podivně vášnivě milují.
Zbožňování, jehož se Marii Magdaleně v Provence dostává, má mimořádný, až fanatický charakter. Dodnes přetrvávající legendy hovoří o její smrti právě v těchto končinách a mnozí je považují za skutečnost. Nejedná se však jenom o další příklad přežívání zbožných katolických tradic? Naskýtá se mnoho otázek, z nichž asi nejpodstatnější jsou tyto: jak je vůbec možné, aby se tělo palestinské Židovky z 1. století dostalo tak daleko, aby mohlo být uloženo k poslednímu odpočinku v jižní Francii? A co je tak zvláštního na oné ženě, na této jedné konkrétní světici, aby to vyvolávalo takové vášně a zbožňování ještě tak dlouho po její smrti? A proč (i kdyby to všechno byla skutečně pravda) věnovalo Převorství siónské právě jí tak neobvyklou úctu?
Marie Magdalena byla a mnohými lidmi i dnes je vnímána jako prostitutka, která měla ne jasně definovaný, ale jednoznačně blízký vztah k Ježíšovi.
To ale není pravda. Myšlenka, že Máří Magdalena byla prostitutkou se datuje do roku 591, kdy papež Řehoř Veliký identifikoval v jednom ze svých kázání hříšnici, o které se zmiňoval Lukáš jako Máří Magdalenu. Avšak tato identifikace se v evangeliích neztotožňuje se žádným důkazem. A tak v roce 1969 Vatikán chybu Řehoře Velikého oficiálně přiznal. Marie Magdalena směla být světicí, pokud se zřekne sama sebe.
Síla, kterou dnes Marie Magdalena má, působí na první pohled zvláštně – zejména, pokud si uvědomíme, že samotný Nový zákon se o ní sotva zmiňuje. Pokud někdo vymyslel něco vskutku fantastického o Marii Magdaleně, byla to křesťanská církev. Vžitý obraz kajícné prostitutky nemá nic společného s Magdaleniným příběhem, jak ho líčí evangelisté Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Postava skutečně zachycená v Novém zákonu je docela jiná, než osoba vykouzlená později církví.
Až donedávna považovala většina křesťanů Marii Magdalenu za okrajovou postavu v širším příběhu Ježíše a jeho stoupenců. V průběhu posledních dvaceti let došlo mezi badateli k pronikavému posunu vnímání této postavy. V současnosti je role Marie Magdaleny vnímána jako mnohem významnější. Kromě Panny Marie je Marie Magdalena jedinou ženou, o které se všechna čtyři evangelia zmiňují. Je to jediná žena spojovaná v evangeliích s určitým místem a to městem Magdaleny (Magdala) spíš, než identifikována jako něčí manželka, sestra, nebo matka. Máří Magdalena byla zřejmě nezávislá žena a to i ekonomicky. Ale podstatné je, že stojí vždy po boku Kristovi v nejdůležitějších okamžicích jeho života. Poprvé se objevuje během Ježíšova putování Galilejí – jako jedna ze skupiny žen, které ho následují a „pečují o jeho pohodlí“. Různé tradice ji rovněž ztotožňují s dalšími dvěma ženami z Nového zákona: Marií z Betanie (sestra Marty a Lazara) a nejmenovanou ženou, která natře Ježíše mastí z alabastrového džbánu.
Její role získává zcela nový a hluboký význak ve chvílích, kdy se o ní hovoří jako o osobě přítomné při ukřižování. Role Magdaleny nabývá na významu i poté, co se stane prvním svědkem Ježíšova vzkříšení. Všechna čtyři evangelia se shodují v identifikaci Marie Magdaleny jako prvního, kdo spatřil Ježíše, který vstal z mrtvých. Marie Magdalena se tak stala nejen první ženou, ale současně i prvním člověkem, který Ježíše uviděl poté, co vstal z hrobu. Jedná se o fakt, který se snažilo zatemnit mnoho těch, kteří počítali mezi skutečné apoštoly následující Ježíše pouze muže. Magdalena byla rovněž prvním z Ježíšových učedníků, které se dostalo od Ježíše přímého apoštolského pověření, když ji vyzval, aby šířila novinu o jeho vzkříšení mezi ostatními učedníky. V současné době badatelé všeobecně uznávají, že ženy hrály v Ježíšově hnutí mnohem významnější a aktivnější roli (a to jak za jeho života, tak i později, kdy se Ježíšovo učení šířilo mezi pohany), než církev všeobecně připouštěla.
Podle názoru mnoha badatelů nebyla Marie Magdalena (a podobně možná i jiné ženy v Ježíšově hnutí) nemajetnou obdivovatelkou charismatického učitele, nýbrž nezávislou ženou, která vydržovala Ježíše a další muže. V gnostických evangeliích, objevených v roce 1945 v egyptském Nag Hammádí, je Marie Magdalena výslovně apoštolem apoštolů a tudíž druhým člověkem hned po Ježíšovi – ve vztahu k jeho mužským i ženským stoupencům. Zdá se, že právě ona byla člověkem představujícím most mezi Ježíšem a jeho ostatními učedníky. Ve zmíněných evangeliích to tudíž nebyl Petr, koho si Ježíš vybral za svého zástupce, nýbrž Marie Magdalena.
Nicméně samotná skutečnost, že si Ježíš jako první osobu, jíž se po vzkříšení zjeví (dříve než své vlastní matce), vybírá Marii z Magdaly, vypovídá o lásce, kterou k ní cítil.
Podle legend to bylo území dávné jižní Francie, kde bylo Marii Magdaleně souzeno prožít poslední dny svého života. Existuje několik variací na ústřední téma, které nicméně zůstává neuvěřitelně stálé. Hlavní příběh vypadá následovně: krátce po ukřižování odcestuje Marie Magdalena společně se svými sourozenci Marií a Lazarem (a několika dalšími, jejichž počet se v různých verzích příběhu liší) po moři na pobřeží dnešní Provence. Mezi zmíněnými měnícími vedlejšími postavami najdeme i sv. Maximina, jenž měl být jedním z dvaasedmdesáti učedníků Ježíše a současně legendárním prvním provensálským biskupem. Dalšími jsou Marie Jakobi a Marie Salome (údajně Ježíšovy tety). V příběhu dále vystupuje černá služebná jménem Sarah a Josef Arimatejský – bohatý Ježíšův přítel. Podle legend se motiv pro riskantní a nepohodlnou dlouhou cestu v jednotlivých verzích liší. Podle jedné z nich musela Magdalenina skupina utéci před perzekucí, které byli první křesťané vystaveni ze strany Židů. Další z předpokládaných motivů spočívá v tvrzení, že je nepřátelé záměrně posadili na loď bez vesel a kormidla. V takovém případě šlo o skutečný zázrak, pokud dopluli k jakékoli souši.
Provence byla významnou částí Římské říše – vysoce civilizovaným koutem světa se vzkvétajícími římskými, řeckými a dokonce i židovskými osadami. Židovská rodina Herodů vlastnila na jihu dnešní Francie pozemky. Nelze rovněž ani zdaleka tvrdit, že by šlo o nebezpečnou plavbu mimo známé mapy. Jednalo se naopak o rutinní obchodní trasu. Pokud tato konkrétní skupina dorazila po moři do Provence, mohla tak učinit naprosto dobrovolně, aniž je musel kdokoli nutit k opuštění vlasti.
Zbývá si něco říci o tom, jaký je vlastně vztah Máří Magdaleny a svatého grálu? Na první pohled se zdá, že žádný, nebo nevelký či nikterak zásadní. Nicméně ...
Legendy o svatém grálu představují další heretickou tradici. Dnes chápeme svatý grál často jako symbol nedosažitelného cíle či jako kdesi v dálce se blyštící odměnu korunující celoživotní dílo. Většina lidí si ale uvědomuje, že onen pojem odkazuje k čemusi mnohem staršímu a spojenému s náboženstvím – obvykle se hovoří o poháru, z něhož Ježíš pil při poslední večeři. Jedna z legend vypráví o tom, kterak v něm Josef Arimatejský (Ježíšův bohatý přítel) uchoval krev prolitou Ježíšem během ukřižování, o níž se posléze zjistilo, že má léčivé účinky. Ve všech verzích tohoto příběhu je vytoužený pohár jednak skutečným hmotným předmětem, a zároveň i symbolem dokonalosti.
Nejstarší verze příběhů o svatém grálu nepochybně navazují na keltské mýty spojené s příběhy krále Artuše a jeho dvora. Mnoho prvků těchto legend je rovněž spojeno s uctíváním starých keltských bohyň. Příběh o svatém grálu vlastně převyprávěl staré keltské legendy a obohatil je o kacířské myšlenky 13. století.
Někteří ale tvrdí, že svatý grál není něco, ale někdo. A ten někdo je Máří Magdalena. Právě ona je metaforickou nádobou Kristovy krve. Původce jeho rodiny. Žena, která byla matkou Kristových dětí nastolující linii královské krve. Tato šokující teorie byla publikováno v nedávno vyšlém románu Šifra mistra Leonarda. Ovšem poprvé byla uveřejněna v knize Svatý grál autorů Michaela Baigenta a Richarda Lighta již v roce 1982. Michael Baigent tvrdí:
„Jde o pokrevní linii. Pokračování královské pokrevní linie, jejíž symboliku nacházíme v legendách o svatém grálu. Je to Davidova linie pocházející ze Středního Východu, což je historický fakt. Víme jistě, že v té době žili někteří členové Davidovy linie na jihu Francie. Když jsem studoval příslušné genealogické dokumenty, ke kterým mě tato legenda dovedla, zaujalo mě sbíhání linie Davidova rodu po více než 200 let na jihu Francie. Což byl stejný rod, o kterém hovoří i genealogové, se kterými jsem pracoval. A tak jsme došli k teorii, že to, čím se zabýváme je pokračování a ochrana pokrevní linie. Podle mého je všechno ostatní vůči tomuto hlavnímu tématu druhotné. Tady nejde ani tak moc o poklad, ale spíš o tajemství, záhadu. Alespoň podle mého názoru.“
Autoři knihy Svatá krev a svatý grál spojují svoji ústřední teorii s koncepcí rodokmenu. Jak jasně naznačuje název jejich knihy, představuje pro ně „svatý grál“ ve skutečnosti „svatou krev“. Toto přesvědčení je založeno na tvrzení, že původní francouzský výraz sangraal, jež je obvykle vykládán jako san graal (svatý grál), by měl být správně čten sang real – tedy královská krev, což podle nich znamená rodová linie založená na pokrevní příbuznosti. Baigent, Light a Lincoln spojily důraz kladený legendami o svatém grálu na pokrevní příbuznost s vírou v existenci velkého tajemství o tom, že Ježíš s Marií Magdalenou žili jako muž a žena. Ve své knize pak vyrukovali s teorií, podle níž představuje svatý grál ve skutečnosti symbolickou narážku na potomky Ježíše a Marie Magdaleny. Podle této teorie byli držiteli grálu ti, kteří znali uvedené tajemství rodové pokrevní linie – například templáři nebo Siónské převorství. Celá uvedená teorie vychází z pohrávání si s jedním jediným francouzským slovem sangraal. Další problémy vyplývají z hypotézy založené na představě zachování „čisté“ pokrevní linie po celé dlouhé věky.
Pokud by byla Marie Magdalena Ježíšovou manželkou, jak dokazují autoři knihy Svatá krev a svatý grál, mohlo by to vysvětlit její význam pro Převorství siónské a jeho posedlost posvátnou pokrevní rodovou linií Merovejců.
Převzato z odkazu historie "Po stopách tajemství Leonarda da Vinci".
Dne 13. listopadu je svátek Svaté Anežky České - patronky Čech ♥
Žila ve 13. století a byla dcerou krále Přemysla Otakara I. Zaslíbil ji následníku císaře Fridricha II., pozdějšímu králi Jindřichu VIL, a poslal ji na dvůr Babenberků do Rakous, aby se naučila dvorským mravům. Leopold VI. Babenberský však přemluvil císaře, aby dal svého syna místo Anežce jeho dceři Markétě;a tak byla poslána zpátky do Čech. Přemysl Otakar I. odpověděl na tuto urážku vpádem do Rakous. Anežka však už dávno toužila vstoupit do kláštera, ale pro otcův odpor se to mohlo uskutečnit až po jeho smrti 1230. Příkladem jí byli František a Klára z Assisi, kteří opustili vznešené příbytky svých rodičů a bydleli v klášterech menších bratří a sester na okraji města, kde se dělili s chudými o jejich úděl. Mezi pražskými minority byli dva mniši, jeden z Wormsu, druhý Dětřich z Kutné Hory, kteří Anežku doporučili svaté Kláře, jež k ní našla brzy tak srdečný vztah, že ji nazývala "polovinou své duše". Uchovaly se čtyři láskyplné listy, které napsala Klára Anežce. Týkají se fundace a vnitřního uspořádání kláštera klarisek, které Anežka v Praze založila; klarisky jsou ženská odnož františkánů. Z jejího podnětu postavil její bratr Václav I. klášter, zvaný České Assisi, jehož první abatyší se stala Anežka. Tam byla roku 1282 pohřbena, ale její hrob nebyl dosud přes usilovné pátrání objeven. Při ženském klášteře byl současně založen menší klášter františkánů, což vedlo k postavení dvou sousedících kostelů, sv. Františka, ženského, a sv. Salvátora, mužského. Neobyčejný význam v tom rozlehlém komplexu budov měla nemocnice, jejíž špitální bratrstvo povýšil papež Alexandr IV. na řád křižovníků s červenou hvězdou. Klášter klarisek, jehož srdcem i duší byla Anežka, měl takovou přitažlivost, že do něho vstupovaly dcery nejvyšší české šlechty, které vyrůstaly v hojnosti, nadbytku, a nyní vedly život krajní chudoby, odříkání a pokání. Brzy musily být v Čechách zakládány pobočky a hnutí přesáhlo do Polska; za Josefa II. byl klášter roku 1782 zrušen.
A jak praví legenda, když se najdou ostatky sv. Anežky České, zavládne v zemi opět blahobyt :-)
Anežka je patronkou :Čech, nemocných, chudých a trpících
Atributy:model kostela v ruce. Je zobrazována v řeholních šatech s korunkou, někdy má odložený královský šat a korunu; u nohou ubožáka; ošetřuje nemocné; uděluje almužnu; sytí hladové.
Převzato z odkazu Čeští svatí ochránci naší vlasti.
Velikonoce
Velikonoce jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanské církve, který je spojen s památkou umučení a znovuvzkříšení Ježíše Krista. Proto se o velikonocích zvěstuje, že život zvítězil nad smrtí, láska nad nenávistí a pravda nad lží.
Velikonoce se začínají slavit ve svatém týdnu, který je už započat Květnou nedělí. V letošním roce nám připadla Květná neděle na den 1. dubna. 2012. A podle čeho vzniklo slovo velikonoce? O svátcích byla Ježíšova POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ s učedníky skutečně poslední, protože přicházející pochopové Ježíše svázali, zatkli a odvedli do Jeruzaléma. Poté kněží nechali spoutaného Ježíše odvést k Pontskému Pilátovi, místodržícímu římského císaře v Palestině, který byl nucen dát rozkaz, aby byl Ježíš ukřižován. A tak se stalo. Protože podle zákona nesměla mrtvá těla zůstat na kříži ve sváteční den, bylo dovoleno Josefovi, který byl Ježíšovým stoupencem, tělo sundat, a podle zvyku zavinout do plátna a uložit do připraveného hrobu ve skále. Ale Ježíš před ukřižováním předpověděl své zmrtvýchvstání. A skutečně třetího dne sestoupil z nebe anděl v bělostném rouše a odvalil kámen z hrobu. Ježíšův zázrak zmrtvýchvstání se odehrál v noci ze soboty na neděli. Téhož dne za svítání přišla ke hrobu Marie a Maria Magdalena se dvěma dalšími ženami. Přinášely vonné masti a chtěli pomazat Ježíšovo tělo, ale našly hrob prázdný. Tam se jim zjevili dva andělé a řekli jim, že Kristus vstal z mrtvých. Tato noc se nazývá Velkou nocí a od ní je odvozen i název velikonoce. Tradice klade neděli po Velké noci na první jarní úplněk, kdy slaví svůj velký svátek Pesach i Židé. Od toho dne se Ježíš svým učedníkům zjevoval na různých místech po čtyřicet dní. Čtyřicátého dne se Kristus ukázal apoštolům naposledy. Přikázal jim, aby vyčkali v Jeruzalémě, dokud na ně nesestoupí Duch svatý. Pak je vyvedl na Olivovou horu, požehnal jim a před jejich zraky se ve stříbrném oblaku vznesl do nebes. Ve velikonočním období se nosí bílá barva – barva světla, která je erbem čistoty a znovuzrození. Dne 1. dubna - Květná neděle, dne 6. dubna – Velký pátek, dne 7. dubna – Bílá sobota, v neděli, dne 8. dubna – Boží hod Velikonoční; ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ a v pondělí Velikonoční pondělí.
Krásné svátky jara v roce 2012 a láskyplné Velikonoce všem svým klientům a čtenářům přeje s láskou
Jitka Bártová.
